MG M-

Anglická značka MG vyráběla jedny z nejcharismatičtějších sporťáčků dvacátých až sedmdesátých let.

Legenda se zrodila roku 1924 v garážích Morris Garages v Abingdonu u Oxfordu. Parta nadšenců tam upravovala běžné vozy Morris na sportovnější verze. Interiéry byly tak nízké, že řidič se spolujezdcem nevěděli, kam s lokty. Proto se používala hluboko vykrojená dvířka elbow out (loket ven). MG se proslavilo ve sportu. Za volantem slavilo řadu úspěchů v populárních terénních soutěžích i vytrvalostní jízdě spolehlivosti napříč Británií.

Malosériová výroba se rozběhla v roce 1925. Nejúspěšnější byly maličké  midgety, tedy trpaslíci. V roce 1929 se objevil první z nich: MG M-Type. Představte si dvousedadlové šídlo s minimalistickým rozvorem 1980 mm a rozchodem jen 1067 mm, na drátových kolech a se čtyřválcem 847 cm3/15 kW. Motor s rozvodem  OHC  prý vytvořili podle letecké legendy první světové války: Hispano-Suizy. Midget se vzmohl na tehdy báječných 105 km/h a s kompresorem uháněl stotřicítkou. Cena 175 liber odpovídala silné motorce. Navzdory hospodářské krizi se za tři roky prodalo 3235 kusů.

Le Mans 1930 ani jeden ze dvou midgetů nedokončil, pošramocenou reputaci ale napravil speciál Montlhéry, s nímž na stejnojmenné klopené dráze nedaleko Paříže dosáhl kapitán George Eyston 160 km/h a MG mělo nejrychlejší sedmsetpadesátku světa.

Poslední tři předválečná léta značky jsou hodnocena rozporuplně. Skalní fandy pobouřil příklon k měkčímu modelu TA, ale také ústup od ventilového rozvodu OHC k OHV a dlouhému zdvihu pístu.

Sportovcům vyšla továrna vstříc v roce 1938 modelem TB s podstatně spolehlivější třináctistovkou. Tu čekala patnáctiletá kariéra. Klasická MG skončila v roce 1955, kdy je vystřídala placka MGA.

Původní roadstery s vystouplými blatníky a postranními stupačkami jsou dnes ceněny možná více, než by odpovídalo jejich původní prestiži. Ceny kolem milionu korun nejsou výjimkou.

Magnetické šestiválce

Technickou lahůdkou a zároveň velmi úspěšným závodním náčiním se stala šestiválcová třináctistovka Magna. Od roku 1933 ji vyráběli coby typ K3 Magnette s šesti válci o souhrnném objemu jen 1087 cm3, zato přeplňovaných kompresorem na pozoruhodných 89 kW při 6500 ot./min. Od řidiče se žádala předvídavost, velké srdce a cit, používaly se totiž lankové brzdy a nesynchronizovaná převodovka. Alternativně se montovala předvolba převodů, řazených pak pouhým sešlápnutím a uvolněním pedálu spojky.

K3 Magnette s britskými posádkami si z Mille Miglia 1933 přivezla cenu pro nejlepší tým, slavný Ital Tazio Nuvolari s K3 jakoby na oplátku zvítězil v irské Tourist Trophy, magnette dosáhlo při vytrvalostním závodě 500 mil na Brooklands průměru 171,40 km/h. Lehký podvozek později použila řada jezdců jako nosiče výkonnějších motorů, připomeňme třeba Kubíčkovu magnette pro 1000 mil československých s implantovaným osmiválcem od Fordu.