lidová vozítka

LIDOVÁ VOZÍTKA – PERSPEKTIVNÍ KATEGORIE VOZIDEL NEBO OMYL HISTORIE?

Poválečný nedostatek pohonných hmot a všech surovin potřebných pro výrobu motorových vozidel v celé Evropě znamenal obrovský rozmach vývoje a výroby vozíků, které byly jakýmsi mezičlánkem mezi motocyklem a automobilem. V podstatě lze říci, že se jednalo o nástupce cyclecarů, jejichž konjunktura byla ve 20. letech. Mezi první a nejznámější cyclecary patřil anglický G. N., francouzská Bedelia a v Československu až na konci dvacátých let například Vaja nebo Gatter. Cyclecar byl definován tehdejšími mezinárodními předpisy jako čtyřkolové vozidlo s prvky motocyklové konstrukce, jehož pohotovostní hmotnost nesměla přesáhnout 350 kg. Tříkolky se mezi cyclecary většinou nepočítaly, protože měly svoji vlastní kategorii a dokonce v různých soutěžích startovaly mezi sidecary.

Vraťme se však zpět k vozíkům. V západní Evropě doznaly v poválečných letech značného rozšíření díky mnohatisícovým výrobním sériím a staly se vhodným náhradním programem i pro řadu leteckých továren. Z mnoha známých konstrukcí si můžeme připomenout například italskou Isettu, francouzskou Vespu 400 a německé vozíky BMW Isetta, Fuldamobil, Messerschmitt a Goggomobil. Pojem vozíku byl v jednotlivých státech definován různě a nemá valného smyslu rozebírat zde v dnešní době již nepodstatné rozdíly. Důležité bylo tehdejší zařazení do kategorie motocyklů zejména pro daňové výhody, ať již byla konstrukce vozíku pro tento účel omezena jeho hmotností, obsahem motoru či počtem nebo rozmístěním kol. Jisté je, že na rozdíl od nás dokázaly továrny v těchto státech pružně zareagovat na potřeby obyvatelstva a ve velmi krátké době nasytily trh dostatečným počtem těchto vozidel. Některé typy se různými spletitými cestami dostaly i do naší republiky, a tak při troše štěstí je mohli na vlastní oči spatřit i naši motoristé.

Poněkud jiná situace byla v Československu, které v tomto ohledu má bezesporu světový primát. Vzhledem k tehdejší politické situaci a dopravním předpisům totiž můžeme zdejší vozíky rozdělit do dvou základních kategorií - tovární a amatérské.

Mezi továrními vozíky najdeme bohužel pouze prototypy. Centrálně řízené státní podniky se začaly zabývat jejich vývojem až v druhé polovině 50. let a sériová výroba byla díky různým nedostatkům stále odkládána, až k ní nakonec vůbec nedošlo. Z této éry si připomeňme prototypy Avia, Moravan, Jawa-Motorex či Super-laminát, z nichž zejména vývoj Avie vypadal velmi nadějně. Všechny tyto vozíky užívaly k svému pohonu více či méně upravený motor Jawa 350 a měly společný i velký nedostatek – příliš vysokou pohotovostní a z toho vyplývající celkovou hmotnost, která zapříčinila zhoršení dynamických vlastností, nadměrné přetěžování motoru a vysokou spotřebu paliva. Jediným dopravním prostředkem této kategorie, který se u nás dočkal sériové výroby díky nezměrnému úsilí svých tvůrců – bratří Stránských, byly populární tříkolky Os-kar, pozdější Velorex. Ty však byly zejména v počátcích výroby určeny jako speciální vozidla pouze pro tělesně postižené občany a jejich prodej řídil výhradně Svaz invalidů. Ke konci jejich výroby se část těchto tříkolek a posléze i čtyřkolek vyskytovala v různých podnicích jako služební vozidla.

Pro Československo specifické jsou však amatérské vozíky, pro které byl brzy po druhé světové válce vynalezen zvláštní název – lidová vozítka. Vzhledem k tomu, že dnešní mladá a často i střední generace vůbec netuší, co si pod tímto pojmem představit, přiblížíme si tento druh vozidel obsáhleji. Jako základní teorii můžeme použít výňatek z tehdejší kategorizace vozidel v Československu, kdy za lidové vozítko může být považováno tříkolové nebo čtyřkolové vozidlo, jehož pohotovostní hmotnost nesmí přesáhnout 400 kg. Takové vozidlo bylo zařazeno do kategorie motocyklů a neslo z toho vyplývající výhody oproti automobilům. To byl také hlavní důvod vzniku lidových vozítek a vozíků všeobecně – vytvoření levného vozidla s pohodlím automobilu a zároveň s provozními náklady motocyklu se sidecarem. Pohodlím automobilu byla myšlena zejména ochrana posádky před rozmary počasí, neboť při použití malých bantamových kol u většiny vozítek nemohla být na tehdejších rozbitých cestách o vlastním pohodlí při jízdě ani řeč.